Celosvětová hysterie kolem nového „VIP viru“, mě děsí víc než vir samotný. Tento vir se bohužel stal součástí našeho života a pokud se s tímto faktem nenaučíme žít, nebude to onen vir, ale strach, který nás odsoudí k zániku.

Nebojte, není třeba panikařit. I přes pesimistické a apokalyptické scénáře valící se na nás ze všech stran, koutů i zákoutí, si život vždycky najde cestičku, aby mohl pokračovat. Nutno však podotknout, že my lidé už u toho nemusíme být. Vzpomeňme takové dinosaury.

Jaká bude realita pro obyčejného člověka v době po skončení tohoto naprosto iracionálního celosvětového šílenství kolem nového viru Covid-19? Po ekonomické stránce vzhledem k téměř sebevražedným politickým rozhodnutím západní civilizace jistě katastrofální, ale nejsem ekonom ani politolog a nebudu se pouštět do značně spekulativních teorií a odhadů, které se nezaujatému posluchači mnohdy zdají značně přitažené za vlasy. Pro všechny lidi, co měli, mají a budou mít dost vlastních starostí s běžným přežitím a nasycením svých rodin, a i pro ty ostatní se změní pouze to, že nový „VIP virus“ Covid-19 se stane, respektive již se stal, součástí našich životů stejně jako je s námi obyčejná rýma. Neodvážil bych se v tomto kontextu srovnávat Covid-19 s běžnou dětskou rýmou, poukazuji tím na skutečnost, že tu s námi nadále bude ať se nám to líbí nebo ne. Upřímně, raději budu důvěřovat svému imunitnímu systému a risknu sezonní onemocnění na nový druh chřipky, než několik měsíců v bolestech umírat třeba na takovou rakovinu tlustého střeva na kterou u nás zemře každoročně asi 3700 lidí. Nemluvě o hrozbě exotických nemocí jako například malárie nebo ebola. Uvědomte si, že kdykoli kdokoli někam vycestuje, pracuje v zahraničí nebo třeba jen někde na infekčním oddělení, stává se potencionálním přenašečem jakékoli známe či neznáme smrtelné nemoci. Budeme snad tyto lidi preventivně uzavírat do karantén a podrobovat všemožným testům pokaždé když překročí hranice?

Chceme být kvůli, troufám si říct uměle vyvolanému a stále masivně přiživovanému, panickému strachu z nové neznámé nemoci uvězněni celý svůj život v izolaci bez vycházení z domu, cestování, nového poznání, a funkční ekonomiky? Děkuji, ale takový život pro mě není. Raději krátký život prožitý svobodně než dlouhý život prožitý v kleci ze strachu.

Téměř sadisticky úsměvné pak je, že kdykoli udeří nějaká nová nemoc v „dalekých“ rozvojových zemích, nechává valná část západní civilizace téměř slepě a z pohodlí svého domova tyto události proběhnout s naprosto nelidskými a pokryteckými komentáři typu: „však příroda si s tím poradí“. Objeví-li se však nová nemoc mezi námi uvrhne nás do izolace a strachu z vlastní smrtelnosti.

Pandemie viru nebo záměrné šíření hysterie?

Neustále přiživovaný strach a panika z viru s označením Covid-19 vyvolávaná v lidech po celém světě je otřesná a nezná hranic. Média se palcovými titulky předhánějí ve výčtu zemřelých s totální absencí porovnání s ostatními a nám zcela přirozenými nemocemi. Neustálé vyčíslování kolik kde onemocní a zemře lidí na tento jedinečný „cool“ vir. Předhazování odstrašujících případů jako Čína, Itálie, Španělsko a podobně. Varování, že pokud neuděláme to či ono tak téměř do jednoho vyhyneme! Kdo by po takových zprávách nepanikařil.

Osobně bych uvítal držet se správné objektivní a reálné interpretace nikoli manipulaci za účelem zisku. To, že tu máme pro nás novou nemoc neznamená, že všechny ostatní s jejím příchodem vymizeli a všichni lidé od teď až na věky věků budu umírat pouze a jen na „VIP vir“ s označením Covid-19. Po celém světě od začátku roku 2020 zemřelo již více než 14 944 820 lidí, z toho například 123 537 na běžnou sezónní chřipku (kterou navíc umíme léčit a očkujeme!) a je krajně odporné dá se říct až nelidské, zastiňovat všechny tyto zemřelé téměř jmenovitým výčtem obětí na Covid-19, kterých je k dnešnímu dni „pouhých“ 50 508. Ano použil jsem slovo pouhých. Každá smrt je smutná, a pro nejbližší příbuzné hodně bolestná. Za každým zemřelým je příběh. Za některým dlouhý za jiným krátký. Smrt je přirozenou součástí života. Teď budu nekorektní a uvedu ještě jedno číslo bez dalšího komentáře. 1 931 234 zemřelých dětí mladších 5 let od začátku roku 2020. (aktualizováno 02.4.2020, aktuální data například zde: https://www.worldometers.info/).

Tohle vyčíslování „mrtvol“ za účelem vyvolání strachu je hyenismus nejvyššího stupně. Proto se v celém textu pokusím v maximální možné míře nezmiňovat konkrétní čísla, ale psát v obecné a snad věcné rovině, pokud se místy myšlenkově neztratím.

Přednostně je nutno důrazně a zcela racionálně konstatovat, že lidstvo nevede válku s virem Covid-19!!! Pandemie viru je celosvětová a není tedy v lidských silách ho vymýtit. Pokud ovšem náš plán nezahrnuje kompletní vyhlazení života na Zemi. Stal se tedy součástí našeho života.

Pokud jste snad v té naprosto šílené mediální masáži podlehli panice a jste vystrašeni, že lidstvo snad svádí krvavý boj s nějakou novou zákeřnou smrtelnou nemocí a jsme na pokraji vyhynutí, tak vás uklidním – nic takového se neděje. Lidstvo válčí s epidemií vlastně s pandemií. Obrazně řečeno s přemnožením nepřítele. Cílem této války, stejně jako každé jiné, je nastolení příměří. Příměří je stav kdy si s nepřítelem potřeseme rukou a řekneme si: „Hele, co bylo, bylo. Teď jsme kamarádi“. V případě naší války s pandemií, znamená příměří takový stav, kdy nepřítele sice neporazíme, ale jeho další útoky již pro nás nepředstavují vážnější riziko a dokážeme je regulovat nikoli však zcela eliminovat. V podstatě jde o stav, kdy nepřítel zůstane na našem území, občas vystrčí růžky, bohužel i několik lidí připraví o život, ale i přesto ho budeme společensky plně tolerovat.

Je úplně jedno jak se náš nepřítel jmenuje, strategie války s virem a její cíl je stále stejný - pozvolné promoření populace. Silácká snaha porazit nepřítele za jakoukoli cenu je předem prohraná válka! Nevím jak ve vesmíru, ale na Zemi rozhodně nejsme sami. Filozofickou otázkou je, kdo je přemnožený nepřítel, my, nebo jiné živé formy?

Musím s hrdostí uznat, že navzdory hrůzným a mnohdy přehnaným scénářům a záměrně zkreslovaným statistikám po celém světě, jsem opravdu rád že žiji v ČR. Politiky máme šílené jako jinde, ale obecně jako lidi, jsme my Češi myslím celkem fajn. Když je to třeba dokážeme se semknout a vzájemně si pomoct. Pravda, někdy nám to trvá i 40 let, ale nakonec to dáme. Nejsme vůči sobě nijak zvlášť agresivní. Blbců máme také dost, ale to zdravé švejkovské jádro zatím stále převažuje.

I přes různé kritiky si myslím, že naše země zareagovala na epidemii ještě včas. Naše opatření byla a myslím že stále ještě jsou jedny z nejpřísnějších v Evropě. Ovšem jak to bývá, někde nastala chyba a všechna systémově vcelku správná řešení přišla vniveč. Podrobit kritice jednotlivé postupy a rozhodnutí se objektivně nedá zvládnout a není to mým předmětem. Shrnu jednou dvěma obecnými větami. Zavedli jsme některá správná opatření, ovšem jen tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Zcela iracionálně a naprosto nepochopitelně jsme následovali celosvětovou hysterii a pácháme ekonomickou sebevraždu. Ten problém skrytý v pozadí je časová proměnná. Každý si doplňte výčet svých problémů ... k tomu, nemám slov.

Roušky sem roušky tam, roušky, kam se podívám…

V následujícím trochu delším textu bych se chtěl věnovat spásným rouškám. Z těch se totiž stala naprostá tragikomedie. Děj začíná rozpačitě, všichni kolem mluví o jakýchsi záhadných rouškách, ale nikdo neví, kolik jich máme, kde jsou, a jestli je vůbec máme. Druhé dějství se za bouřlivého potlesku všech morálně nadřazených zvrhává spíše ve fanatický hon na čarodějnice a pomyslné vyrážení klínu klínem než ve funkční řešení, a jaký bude osud roušek v závěru nikdo neví.

Na internetu a v médiích obecně se dozvíte, respektive budete zcela zavaleni neskutečným množstvím návodů rad a triků, jak si doma vyrobit vlastní roušku. Je to hezké, solidární, mnohdy i zábavné a lidé mají alespoň co dělat, když už musí sedět doma. Najdou se samozřejmě i zvrhlé nápady, a o kritiky a chytráky také není nouze.

Základní problém je, že lidé, a to i ti za normálních okolností vcelku rozumní, nedokázali pochopit jednoduchý princip roušek během epidemie. Nastane-li epidemie, tedy nekontrolované šíření nějaké nemoci v populaci, navíc téměř celosvětová, bude potřebných ochranných pomůcek, tedy i roušek vždycky naprostý nedostatek. Zkrátka nelze zajistit a uchovávat někde ve skladech, jen tak preventivně, adekvátní a certifikované pomůcky pro miliony či dokonce miliardy lidí.

Pro řadové obyvatele je jednoduchá po domácku vyrobená ochrana obličeje, tvořená jakýmkoli blíže nespecifickým kusem hadru, pro žádané zpomalení epidemie, takzvané rozložení v čase, naprosto dostatečná a plně funkční. Žádná rouška nechrání svého nositele a ani to od ní nevyžadujeme. Princip roušky je eliminace možného přenosu nějaké kapénkové infekce směrem od nakaženého k jeho okolí. Respektive, aby okolí bylo vystaveno „menším dávkám“ a onemocnělo co možná nejpozději. K přenosu a propuknutí nemoci je totiž zapotřebí opravdu víc než jeden izolovaný vir, který vám náhodou padne třeba do oka. Nic víc, nic míň! Jakékoli výtky a polemiky k funkčnosti takovýchto roušek jsou v době aktivní epidemie zcela irelevantní a hloupé. V krizových stavech nemůže žádný řadový občan očekávat, že o něj bude adekvátně postaráno jako o miminko. Dožadování se drahých a nedostatkových pomůcek pro všechny bez rozdílu je nepřijatelné. Všechny profesionální pomůcky mají být během epidemie primárně určeny zdravotnickému personálu a všem záchranným složkám. Logika věci je, že bez plně funkčního a zdravého personálu v záchranném systému dojde k totálnímu kolapsu. Potom bude úplně jedno, jestli máte na obličeji kus starého trička nebo nějaký respirátor s filtrem za tisíce korun.

Fascinující marketingové řešení v klíčových momentech epidemie: „Kvalitní roušky pro všechny až do domu! Vše máme, zařídíme, dodáme na počkání“. Úžasné, ráj to na Zemi. Ale kde jsou?

Toto nemá cenu ani komentovat. V prvním týdnu naší ekonomické sebevraždy celý stát neřešil nic jiného než roušky. Vláda a krizový štáb udělal spoustu chyb a vyloženě špatných rozhodnutí. Ovšem naše národní placebo, pardon roušky nejsou problémem vlády, ale jsou výsledkem naprosto katastrofálního selhání médií. Naše slavná a vševědoucí média místo toho, aby hned na začátku zveřejnili a odvysílali buď sami, nebo s pomocí nějakého experta výše zmíněný naprosto obecný a důležitý princip obyčejných domácích roušek v rozpuku epidemie, tak naháněli kde koho, s dotazy, kdy budou roušky? Už přivezli ty roušky? Jak to vypadá s rouškami? …. Hned na počátku v tom nejdůležitějším okamžiku byla lidem místo vysvětlení situace, vložena do hlavy myšlenka, že bez roušek tu budeme nekontrolovaně jeden po druhém umírat. Lidé opravdu nepotřebují ztrácet týden času chaotickým sháněním roušek, které nepotřebují! Jejich další existence je závislá na fungující ekonomice, a ne na politických hrách!

A ještě jednou roušky…

Věřím, že z textu uvedeného výše je jasně patrné, že plně podporuji a souhlasím s propagací na výrobu a používání domácích roušek v době kdy je to nutné. Bohužel i z tohoto opravdu chytrého řešení se v časové ose stává něco velmi zvrhlého.

„Ahoj lidi připojuji se k výzvě nosím roušku, moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě, pokud musíte ven noste roušku!“ apod. Po shlédnutí takových reklam mívám chuť použít slova „Kelišky“ z filmu Slunce seno erotika (snad) „A velebnosti, jdu blejt“. Ale no tak! Proč tak urážlivě pane? Vždyť roušky zachraňují životy a kdo je nenosí je sobec, ignorant, parazit a lidský odpad!

Prosím neodsuzujte mě, schválně jsem přehnal argumentaci a pokusím se to vysvětlit. Toto pravidlo nošení roušek by v případě takovýchto epidemií mělo být automatické a zavedené vůbec jako první, doporučované a sohledem na závažnost nemoci v některých případech povinné. Když povinné, tak s jedním velkým „ALE“ a tím je dodatek: „povinné, ale pouze po dobu nezbytně nutnou“. Tato doba by se měla zhruba překrývat s hranici dne, kdy epidemie dosáhne onoho očekávaného magického čísla R což je základní reprodukční číslo. Od tohoto okamžiku by povinnost nošení roušek měla být nahrazena pouze doporučením. Doporučení zajistí že stále nějaká část obyvatel bude ať už ze solidarity nebo pro vlastní pocit bezpečí tuto pomůcku používat, a tak bude eliminace pokračovat po nějakou dobu i po ukončení hlavního náporu epidemie.

Proč by to nemělo být povinné déle, nebo preventivně? Z teorie vypusťme ignoranty a sabotéry všeho druhu. U těch totiž nezáleží, co se zrovna řeší nebo děje. Budou tu vždy a za všech okolností. Celá výzva je do velké míry založena na solidaritě a ohleduplnosti k druhým. A zde narážíme na pokryteckou jednostrannost, a tedy nesolidaritu a sobeckost celé této výzvy. Ve společnosti nežijí jen plně zdraví jedinci, ale i lidé s různými zdravotními problémy a například Covid-19 pro ně může být "úsměvná" nemoc. Dlouhodobé nošení roušek je někdy nutností, ale bohužel je i pro velkou část populace kontraproduktivní a u některých doslova ohrožuje jejich zdravotní stav. Nemluvě o lidech, kteří s rouškou nemohou existovat vůbec. A nezapomínejme na malé děti přidušené v kočárku, i to že dlouhodobé nošení roušek je náročné i pro zdravého člověka. Každý z nás potřebuje dostatečný přísun kyslíku a pohyb na čerstvém vzduchu je pro zdraví a náš imunitní systém nejprospěšnější.

Proto prosím. Roušky jednoznačně ano! Ale s rozumem, ve správný okamžik, a jen po nezbytně nutnou dobu! V demokratické a snad ještě trochu svobodné zemi se kvůli iracionální hysterii nemůžeme snížit k systému „vyvažování mrtvol“. Je krajně odporné navozovat stav kdy máme dvě srovnatelná onemocnění jako: běžnou a o něco „horší“ chřipku a kvůli utužující hysterii vnucovat lidem myšlenku, že když někdo zemře na chřipku tak je to vlastně v pohodě, protože tu nemoc známe a nikdo kvůli ní nepanikaří, ale byla by obrovská celonárodní tragédie, kdyby podlehl na Covid-19.

Je zkrátka zvrácené říkat: „musím tě před touto novou o trochu horší chřipkou chránit za každou cenu i kdybys kvůli tomu měl zemřít na jinou nemoc“.

Lidé trpící starší a nezajímavou nemocí se nemohou stát zajatci panicky reagující společnosti. I tito lidé potřebují žít a být společensky a ekonomicky aktivní. Věřte, že nemocný člověk zná svůj stav lépe než vy a pokud nemůže použít roušku raději se zařídí a bude do zastavení epidemie zalezlý doma, ale nemůže tam kvůli vašemu strachu preventivně zůstat až do smrti! Protože kdyby vyšel na ulici bez roušky byl by lynčován davem.

V rámci politické nekorektnosti a placebo efektu roušek využívaných jako prevence si troufám říct jedno. Co oko nevidí srdce nebolí neboli člověk dbající hygienických návyků, je pro své okolí méně nebezpečný než prasátko s čistou sterilní rouškou.

Co říct závěrem? Asi již nic, doufám že jsem svými formulacemi nikoho neurazil a snad byl některými pochopen i skrytý odlehčený podtext. Používejte zdravý rozum a nepanikařte.

úterý 24.3.2020

Text byl sepsán narychlo a zajisté i se stylistickými chybami a možná i nějakou tou hrubkou. Formulace byla čistě záměrná a cíleně zjednodušená. Text neslouží jako kritika čehokoli nebo poučování kohokoli. Se svými skrytými narážkami má působit jako celek k zamyšlení nejen o tom, jak přehnaný nátlak a sentimentální žvásty vyhnané do extrému, vyvolávají v lidech přesně opačný účinek, než za jakým jsou prezentovány. Důvody budou každému snad jasné – například poměr „opravdu“ nejen „na oko“ solidárních lidí, pokrytců či třeba sobců ve společnosti. Co si kdo vybere je mi jedno. Záměrně jsem nikde nezmiňoval konkrétní osoby.

čtvrtek 26.3.2020, upraveno 29.3.2020

Nyní, zcela vážně, reálně, bez provokace, nadsázky, černého humoru a píchání do vosího hnízda.

Pokaždé když se objeví nová nemoc, tak s sebou přinese „pach smrti" a nezáleží odkud na nás vykoukne, nebo jak ji pojmenujeme. Platilo to v minulosti, platí to v současnosti a bude to platit i v budoucnosti. Je vysoce pravděpodobné, že jednoho dne se může objevit nemoc, která bude mít pro lidstvo následek totálního vyhlazení. Pamatujme na to prosím až vše utichne a nastane „hon na čarodějnice“ tedy hledání „obětních beránků“. Než tedy zažehneme pomyslné hranice, zastavme se na chvíli a přiznejme si krutou pravdu. Covid-19 nepřišel jako blesk z čistého nebe. Celý svět dlouhé týdny přihlížel tomu co se děje, jak se epidemie rozšiřuje a žádný náš volený a z našich daní placený zástupce či odborník nevyšel z kůží na trh a nebil dostatečně nahlas na poplach, nepřijali se žádná preventivní opatření. Všechny státy jeden po druhém čekali až k nim epidemie vtrhne jak velká voda. Je také třeba zcela otevřeně říct, že počet obětí by se jakýmkoli epidemiologickým opatřením nijak zásadně nezměnil. Došlo by pouze k jejich rozložení v čase (zatím jej neumíne léčit) a tím tedy snížení náporu na zdravotnický systém. Viníky tedy nehledejme v jednotlivcích, ale v celé naší „přídavné jméno si doplňte dle pocitů“ společnosti.

Jsem naprosto přesvědčen, že hlavním problémem šílenství kolem Covid-19 je zcela špatná a možná že i záměrná manipulace při prezentování počtu zemřelých. Je to odporné a vůbec to nepomáhá situaci. Nemá cenu kohokoli přesvědčovat o své pravdě obzvláště když stojíte před davem, který již podlehl hysterii. Uvěří jen ten, kdo si sám dá tu práci a prozkoumá celková čísla. Například celkový počet nakažených, který je ovšem silně zkreslený, protože o všech zdaleka nevíme. Dále celkový počet vyléčených, a celkový počet zemřelých. Ovšem pozor, počet zemřelých je potřeba korigovat těmi, kteří trpěli jinou nemocí a Covid-19 u nich způsobil pouze to, co by způsobila například i běžná chřipka či jiná nemoc. Statistika je matematicky velice mocná, má spoustu nástrojů, jak nahlížet na problém. Statisticky se Covid-19 chová opravdu jen jako běžná chřipka. U Covid-19 je problém jeho vysoká nakažlivost, a tedy velice rychlé šíření v populaci, a to je to co lidstvo řeší – zvládnutí epidemie, ne vymýcení nemoci samotné, jak valná část populace mylně pochopila. V lidech se touto pokřivenou prezentací vyvolal zcela iracionální strach a panika, která bude mít v důsledku daleko horší dopad na naše životy než nemoc samotná. Tím se ale již dopouštím onoho píchání do vosího hnízda, a tak tuto myšlenku opouštím. Přál bych si, aby tomu tak nebylo, ale bohužel realita již probíhá ...

Jako člověk trpící téměř celoroční zácpou dutin neboli „rýmičkou“ a nevyléčitelným chronickým zánětlivým onemocněním, patrně tedy z rizikové skupiny, se s touto naprosto nesmyslnou a uměle udržovanou hysterií rozloučím slovy Aragorna: „Já se smrti nebojím“.

Ondřej Šťastný, sobota 28.3.2020, upraveno 29.3.2020

Pár zajímavých odkazů pro zájemce...
Global Covid-19 Case Fatality Rates
Know When To Fold `Em
Viral Load Distribution in SARS Outbreak
Social Distancing On Track To Prevent 2 Million Coronavirus Deaths, Research Suggests
A call to honesty in pandemic modeling